Pro malou Lenku
1. Jak mi tak docházejí síly, já pod jazykem cítím síru,
víru, ztrácím víru, a to mě míchá,
minomety reflektorů střílí, jsem malým terčem na bitevním poli,
kdekdo mě skolí, a to mě bolí, u srdce píchá.
R: Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev mi teče,
na čísle 56 109 nikdo to nebere, rána jsou smutnější než večer,
na hrachu klečet, klečet, klečet, opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek.
Jak se ti vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají: tú tú tú ...
2. Jak říká kamarád Pepa: co po mně chcete, slečno z první řady,
vaše vnady mě nebaví a trošku baví,
sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla,
píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví.
R:
3. Má malá Lenko, co teď děláš, chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky
a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde, až umřem, říkej, žes' nás měla,
to pro tebe skládáme tyhle sloky, na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde.
R:
